Portrét

DĚTSTVÍ (1937-1944)
Narodil jsem se v Pardubicích, kde můj tatínek byl redaktorem místních novin. Maminka byla vysoká krásná dáma, velice závislá na mém tatínkovi. Nechodila do zaměstnání a starala se vzorně o domácnost, o mne a později o mou sestru Martu. Do Prahy jsme se přestěhovali, když mi byl rok a půl. Bydleli jsme v Srbské ulici a já jako dnes vidím, jak pod našimi okny jezdil K. H. Frank na Pražský hrad.Jan Přeučil Můj strýček Honza Přeučil měl v té době kino Bruska a vzal mě prvně na grotesku. Viděl jsem na vlastní oči film, mou budoucí lásku, a do jisté míry i profesi. Jmenoval se Laurel a Hardy v cizinecké legii a já se přiněm smál jako blázen. Pochopitelně jsem si neuvědomil, že je to můj první dotyk s herectvím. Velikým herectvím grotesky.


ŠKOLA (1944-1950)
V roce 1948 jsem ukončil obecnou školu u sv. Gotharda a přestoupil na čtyřletou jednotnou školu ve Sládkově ulici v Praze na Letné. Naproti naší škole bydlel mladý herec Karel Hoger a pan ředitel Poláček ho k nám občas zval, aby nám vyprávěl o herecké profesi a o tom, jak se točí film. Právě natáčel Mikoláše Alše. Fascinoval nás, a taky nás přiměl, abychom začali intenzivněji chodit do divadla. A tak nás parta asi deseti kluků postávalo po škole u letenské vodárny a všichni jsme hltali plakáty na divadelní představení. Přímo na nich jsme si osobními značkami zaškrtávali, co kdo viděl. Pochopitelně jsme se hádali a soutěžili, kdo toho uvidí nejvíc.
Divadlo jsem si zamiloval. Měl jsem naplánováno, že po absolvování základní školy přjdu na tříleté gymnázium a pak se pokusím o zkoušky na DAMU.


OSUDNÝ ZVONEK (1950)
Vše změnil zvonek u našich domovních dveří v říjnu 1950. O půl páté ráno k nám vtrhlo pět chlapů, prohledali byt a tatínkovi dovolili, aby se se mnou rozloučil. Dodneška si ta slova pamatuji: Honzo, teď jsi tu jedinej chlap, musíš se o holky postarat. To mi ještě nebylo třináct. Tehdy jsem netušil, jak se změní život nás všech. Dostali jsme z národního výboru příkaz, že musíme opustit byt do čtyřiadvaceti hodin. Přidělili nám jakýsi zruinovaný domek v Rusové u Kadaně. Výměnou jsme získali malý suterénní byt - pokoj a koupelnu - v Braníku. Vůbec jsme netušili, kde tatínek je. Teprve asi po měsíci nám přišel balík z Pankráce s jeho šaty. To byl šok. Pak přišel ještě větší: bylo veřejně oznámeno, že se chystá velký soudní proces s Miladou Horákovou, a pak následovala jména obviněných, kteří budou souzeni s ní. Na pátém místě z třinácti byl jmenován náš táta. O samém procesu nemá smysl se moc šířit. Je příliš znám. Nás jen šokovala ta mohutná snaha dostat ho do veřejnosti, naladit všechny proti obviněným.  Poslouchali jsme v ulicích i tátovy výpovědi a mně bylo vždycky divné, že nemluví svou řečí, ale jako kniha, jako by to měl naučené. Pět obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, otec dostal doživotí. Bylo to vlastně ohromné štěstí… Otec byl odsouzen v procesu Milady Horákové - takže žádné studium. Bylo mi řečeno, že musím jít mezi dělnickou třídu, musím do továrny, abych smyl vinu svého otce. Tak jsem dostal místo v pracovních zálohách ČKD Stalingrad Praha Vysočany - obor dřevomodelář. Podepsal jsem to. A maminka taky.


DŘEVOMODELÁŘEM (1952-1955)
V ČKD Stalingrad byl naštěstí divadelní kroužek, který vedl pan Gsolhofer, jehož syn byl absolventem DAMU a členem Vesnického divadla. Pan Gsolhofer slíbil, že mi oba s přípravou na DAMU pomohou. Jan PřeučilZkoušeli jsme v kroužku nějakou hru o Fučíkovi, a já, představte si, jsem hrál komisaře Bohma. Měl jsem úspěch. Dokonce jsem začal hlásit do továrního rozhlasu… Přihlásil jsem se do gymnázia pro pracující, tady se nekádrovalo. Jsi pracující - můžeš studovat. A tak jsem od šesti ráno do dvou odpoledne stál u ponku, odpoledne od půl čtvrté do večera půl desáté seděl ve školní lavici.  Maminka dost komplikovaně onemocněla a já pochopitelně musel všechny peníze, které jsem vydělával, dávat rodině. Konečně přišlo oznámení, že si tatínek po rozsudku odpykává svůj trest na Mírově. Dostali jsme povolení k návštěvě. Viděli jsme se po dlouhých dvou letech. Tehdy jsme netušili, že to je první a poslední návštěva za celých patnáct let, kdy jsme si mohli s tatínkem hodinu povídat a držet se za ruce. K panu Gsolhoferovi jsem se chodil připravovat každou sobotu odpoledne. Zkoušeli jsme spolu verše, monology, půjčoval mi svazky ze své bohaté knihovny divadelní teorie. Byl to vzdělanec a moc mi rozšířil obzory.


ZKOUŠKY NA DAMU (1955-1956)
V roce 1955 jsem se vyučil, prošel závěrečnými zkouškami, stačil udělat maturitu na gymnáziu pro pracující a absolvoval přijímací zkoušky na DAMU. Byl jsem přijat. Ale když zjistili, že otec je zavřený, řekli mi, ať se vrátím zpátky do továrny, že mě vzít nemůžou. Prý to mám zkusit za rok znovu. Tak se stalo, že jsem celý rok dělal v ČKD Stalingrad údržbáře modelů ve slévárně. Pak ale proběhl XX. sjezd KSSS, přišel Chruščov a mírné uvolnění. U dalších zkoušek na DAMU mě přijali. Vím, že se o to proti mocné opozici zasloužil pan Radovan Lukavský. Nikdy mu nepřestanu být vděčný.


Jan PřeučilPRVNÍ ANGAŽMÁ (1960)
Absolvoval jsem v roce 1960. Přišly mi nabídky angažmá do Ostravy, do Hradce Králové, do Mostu, do Olomouce, do Brna… Ale také mě oslovil ředitel Divadla Na zábradlí dr. Vladimír Vodička spolu s šéfem činohry Ivanem Vyskočilem. Tak se stalo že jsem 1. června 1960 na Anenském náměstí podepsal smlouvu a stal se členem činohry Divadla Na zábradlí. Tam jsem žil a hrál třiatřicet let…


VOJNA (1960-1962)
Nevyhnula se mi ani vojna. Zrovna, když vypukla krize kolem Berlínské zdi, přišel mi povolávací rozkaz do českých Budějovic. Tam jsem vyfasoval horu výzbroje a výstroje a náklaďák mne odvezl do Hlincovy Hory ke spojařům. K útvaru jsem dojel kolem půlnoci a tady jsem si konečně uvědomil, v jakém jsem průšvihu. Naštěstí pro mě přijeli filmaři z Prahy, že prý něco "utopili", že musím jet s nimi. Velitel se divil, že když někoho utopili, proč to musím odnést já. Ale pustil mě. Bylo nutné dotočit pár záběrů z filmu Paridův soud, hrál jsem tam Parise. Když mi maskér lepil cizí vlasy na úplně vystříhanou lebku, proklínal celou Varšavskou smlouvu a ostatní vojenské pakty celého světa. Po třech dnech mě filmaři vrátili na Hlincovu Horu k armádě, že si pro mě občas přijedou v neodkladné záležitosti. Což dodrželi.


KRÁL UBU (1964)
Když jsem po vojně zkoušel svou první inscenaci Král Ubu, obsadil mě režisér Jan Grossmann do druhé hlavní role - kapitána Čuřislava. Tam jsem zahrál jednoho protivného kapitána z Budějovic s jeho popotahováním kalhot i jeho stereotypním slovníkem. Tak jsem se vojně pomstil… Představení Král Ubu mělo obrovský úspěch. Po premiéře Jan Grossmann jen rozkvetl. Kritiky hru zcela jednoznačně pochválily, takže se zprávy o inscenaci dostaly i do zahraničí. Tak se stalo, že jsme byli pozváni na Festival experimentálního divadla do Západního Berlína. Bylo to neuvěřitelné, ale naše divadlo se poprvé dostalo do "západní zóny". Nepustili nás jen tak. Nejdřív jsme absolvovali instruktáž, jak se máme jako představitelé socialistického světa mezi kapitalisty chovat. Představení se líbilo, diváky uchvátila koncepce náznaků a střihů Jana Grossmana, jeho zvláštní humor. Tamní kritici nechápali, jak něco podobného mohlo vzniknout v tehdejší socialistické Praze. Díky téhle inscenaci se roztrhl pytel s nabídkami, chtěli nás vidět všude.


KAFKÚV PROCES (1966)
Jednou jsem se toulal při zahraničním zájezdu na kraji zimy po ztichlých Benátkách. Peníze žádné, na kávu zajít nebylo možné. Co mi zbývalo? Zapadl jsem do chrámu, kde seděli jen dva další návštěvníci. Za chvíli jsem se rozkoukal a vidím, že je to Jan Grossmann a Mařenka Málková… Občas kolem nás prošel kněz za svým neznámým posláním. Seděli jsme vedle sebe a nábožně poslouchali benátskému chrámovému tichu. Za okamžik se v bezlidném chrámu rozeznělo zvláštní, tlumené dunění kroků. Rozhlíželi jsme se, odkud přicházejí a kam jdou, ale nikde nic. Kroky vymizely, aby se za okamžik vrátily s ještě větší naléhavostí. Na tenhle zážitek jsem dlouho nemohl zapomenout. Ten podivný strach z neznámého, vzrušení ze zvuku… Jan Grossmann měl zřejmě podobné pocity. O pár týdnů později mě v noci vzbudil telefon. Volal Grossmann, že potřebuje natočit kroky. Na dvoře Na Zábradlí jsme tedy natáčeli chůzi Josefa K. Později se z té nahrávky stal jediný reálný zvuk v inscenaci Proces. Josef K. šel jevištěm v rytmu oněch kroků. Náhle se zastavil, ale kroky pokračovaly dál… Osud nebo sen - kdo ví? Pro mě to bylo velice náročné tříhodinové představení a Josef K. téměř neopouštěl jeviště. Úsměvný pocit jsem zažil na jednom z prvních větších zájezdů, bylo to v Dusseldorfu, hráli jsme Proces. Já na začátku představení ležím v posteli, a otevírá se opona. Já najednou ucítil náraz. Byla to vůně mýdla Palmolive. Tím voněli diváci, celé hlediště a v tu chvíli pro mne i celý Západ. Později jsem se při představení Proces setkal v Paříži v Odeonu s velikánem francouzského divadla Jeanem-Louisem Barraultem, ten kdysi Josefa K. také hrával.


TIMÓN ATHÉNSKÝ (1969)
Režie této hry hry Williama Shakespeara se ujal Jaroslav Gillar. Reakce publika byly velice rozporuplné, co víc říci. Rád vzpomínám na hru španělského dramatika Fernanda Arrabala Architekt a císař Asyrský (1969). O co šlo: na neznámém ostrově žije primitivní muž spolu se zvířaty. Ani v nejmenším není poznamenán civilizací. Nedaleko ostrova dojde k letecké havárii, kterou přežije jako jediný císař Asyrský a náhle se objeví na ostrově. Císař začne primitiva učit základním znakům lidského počínání. Váhy se samozřejmě zhoupnou - z primitiva je císař a z císaře primitiv. V judistickém úboru jsme s Oldřichem Vlachem předváděli dvouhodinovou rvačku nejen duševní, ale i fyzickou.


BLÁZNOVY ZÁPISKY (1969)
S režisérem Gillarem jsme připravili několik představení pro pražskou poetickou kavárnu Viola. První byly Bláznovy zápisky. Mě uchvátily, protože jsem Gogola miloval. A navíc jsem zde hrál postavu zcela vyšinutou mimo zákony normálního myšlení. Dokonce se nám tu podařilo zcela logicky a organicky uplatnit takové množství protiruských narážek, že představení ve Viole byla vždycky plná. Dosáhla více než sto repriz! Toto představení divadla jednoho herce jsem hrál také ve Švýcarsku a v Německu. V roce 1970 Jaroslav Gillar emigroval, a tím skončily nejen Bláznovy zápisky, ale i řada divadelních představení, která režíroval. Kdo utekl, po tom se muselo zamést.


KRÁL JELENEM (1976)
Evald Schorm si jako první režii Na Zábradlí vybral tuto "loutkovou" hru. Při zkouškách na herce nanášel nejrůznější poznámky, příklady, odkazy, zahlcoval nás fůrou připomínek, zkušeností a informací. Šlo o impulsy zdánlivě odjinud, ale pokaždé nám ve finále skládání úlomků do charakteru velice pomohlo. Jan PřeučilRád pracoval s úspornou scénou, nechtěl moc kulis ani rekvizit. Při zkouškách na Krále jelenem mu stačil závěs, kus celkem špinavé látky. Za ni jsme se schovávali, podlézali ji, přelézali, chvíli byl z látky les, aby se vzápětí změnil na lože… Evald měl čich pro vystavění gagu. A hrálo se nadoraz, hrálo se o život. Hry, které u nás režíroval, budou navždy patřit do zlaté éry Divadla Na zábradlí: Král jelenem, Po laně přes Niagaru, Bratři Karamazovi, Hlučná samota, Maratón, Bambini di Praga, Hamlet, Macbeth. Vzpomínám si, že Král jelenem neměl nikdy premiéru. Evald Schorm režírovat nesměl, takže hra prostě nenápadně vklouzla na programy a do repertoáru…
Stejně nenápadně, jako nás Evald po nějakém čase opustil…


ŠÉFEM ČINOHRY (1982-1987)
Když už třetí šéf našeho divadla Karel Vondrášek zůstal s kolegyní Inkou Čekanovou v Německu v emigraci, zeptal se mě ředitel Vladimír Vodička, jestli chci šéfovat činohře. Kývnul jsem. Vstupoval jsem do role šéfa s předsevzetím, že budu dělat divadlo tak, aby samozřejmě sloužilo divákům, a také aby herecká parta, všech sedmnáct kolegů, mělo pro práci ty nejlepší podmínky. Zkoušel u nás Evald Schorm, mou pravou rukou se stal Ota Roubínek, do té doby "ukrytý" v divadelním ústavu. Přišel režírovat i Jan Kačer. Ale já jsem si musel vybrat, jestli chci hrát nebo vést činohru, bylo toho moc. V roce 1987 jsem se rozhodl pro hraní a s šéfováním jsem skončil.


PO REVOLUCI (1990)
V Divadle Na zábradlí nastala zvláštní doba, která se všemi patřičně zamávala a přesunula figurky z místa na místo. První dal výpověď Jirka Bartoška. Další kolegové přijali angažmá v jiných pražských divadlech. Karel Heřmánek založil - klobouk dolů - soukromé Divadlo Bez zábradlí, kam rád chodím dodnes. Já jsem v roce 1994 odešel na "volnou nohu" - po třiatřiceti letech v tomto divadle.


Jan PřeučilHUDEBNÍ DIVADLO KARLÍN (1994-2005)
Ladislav Župani nabídl hostování v HDK, rád jsem přijal. Byla to další výzva - po letech na komorní scéně jsem se ocitl na velkém jevišti, musel jsem pracovat na jiném hereckém výrazu, bylo to velice motivující. Nakonec: zahrál jsem si pár excelentních zlounů.


SOUKROMÍ
O svém soukromí zde psát nebudu, řekl jsem toho hodně v různých rozhovorech, mohu říci jen toto: se svojí ženou Štěpánkou Haničincovou jsem prožil třiatřicet let a doufám, že jsem pro ni znamenal tolik, jako ona pro mne. V těžké době po jejím odchodu mi hodně pomohla práce a zase práce.


"HOSTOVÁNÍ" NA DAMU
Pedagogickou činnost jsem nikdy nepovažoval za práci, byla to moje láska. Na DAMU jsem učil sedmadvacet let, nejprve jsem své budoucí mladé kolegy týral rozcvičkami, pak jsem se stal asistentem pana profesora Miloše Nedbala. Poslání pedagoga herectví jsem viděl spíš v tom, otevřít před adepty knihu, říci jim, co by měli sledovat, kde se učit, od koho a proč. Naučit někoho hrát je stejný nesmysl, jako naučit někoho dýchat. Buďto dýchám, nebo jsem mrtev. Buďto hraji, nebo nejsem herec. Nyní předávám své zkušenosti mladým adeptům herectví na herecké škole v Banské Bystrici.


DIVADLO METRO (2004 - …)
Velké jeviště jsem opět v roce 2004 vyměnil za komornější v Divadle Metro v Praze na Národní třídě. V inscenacích Gustava Skály si rád zahraji postavu tajuplného blázna v Nevidím to černě či podivínského stárnoucího opereťáka v Polední šanci. Rád se setkávám i s diváky v hledištích mimopražských scén. Tak tedy - snad i s vámi, nashledanou!

 

Aktuální divadelní představení jsou:

Divadlo Ypsilon - Vdovou proti své vůli - role Bastien Andre,

Divadlo Ypsilon - T. G. M. aneb MASARYK MEZI MINULOSTÍ A DNEŠKEM - role Karel Kramář

Divadelní Společnost Háta - Světáci - role Profesor

Letní shakespearovské slavnosti - Veselé paničky windsorské - role kapitán